pátek 2. června 2017

Bc. ANETA


Věříte mi, že ani nevím, jak začít psát nový článek po více než měsíci? Ve mně se mísí tolik pocitů. Šťastných pocitů. S úlevou sedím na posteli a pořád tomu nemůžu uvěřit. Já jsem to dokázala! Je ze mě bakalář, juhuuu! Nikdy bych nevěřila, že na sebe dokážu být tolik pyšná, ale jsem. Asi především proto, že jsem se studia i přes všechny okolnosti nevzdala a s odhodláním to někam dotáhnout si podala přihlášku na jinou školu. Začala jsem studovat dvouobor, který jsem si tolik přála, a k učení změnila přístup. A najednou jsem tam, kde jsem. Unavená, ale s prvním titulem v kapse. Neskutečné se stalo skutečným, mohu si na chvíli odpočinout a užívat si práááázdniny! Pojďme se ale společně ohlédnout za tím, co tomu všechno předcházelo. 

Co si člověk představí pod pojmem ,,státnice"? U mě by se to dalo charakterizovat jednoduše: KAŽDODENNÍ BOJ! NERVY! SLZY! VZTEK! ČOKOLÁDA! GUMOVÉ BONBONY! HODNĚ KÁVY! STEREOTYP! NEPOŘÁDEK! PAPÍRY VŠUDE! BUDÍČEK V 7.30. ŽÁDNÝ SPOLEČENSKÝ ŽIVOT! A našlo by se toho určitě ještě spoustu dalšího. Podle plánu, který jsem si vytvořila hned na začátku, jsem se řídila tak týden, haha. Vlastně jen do té doby, dokud nám na portálu nezveřejnili termíny státnic z obou oborů... V tu chvíli bych vytyčila slovo PANIKA!

Státnice na češtině: 15.-19.5. (včetně obhajoby bakalářky)
Státnice na němčině: 23.5. nebo 30.5. 

Tak a co teď? Kdy jít? ,,První termín na němčině určitě nestíhám, musím jít stoprocentně až ten druhý! Ale co když se nestihnu zapsat? To by byl konec. Prostě to musím stihnout!" A takto ve stresu jsem žila až do dne zápisu. Šílela jsem, pořád jsem myslela na to, co by se stalo, kdybych se na toho 30. května nestihla přihlásit. Přede mnou se válelo milión papírů a času bylo čím dál méně. Naštěstí (!!!) jsem byla celkem pohotová a nejen mně, ale i mým kamarádkám to vyšlo! UF, spadl nám obrovský kámen ze srdce. Od té doby jsem se s daleko větším klidem mohla věnovat učení na státnice z češtiny a očekávat jejich den D (,,deprese"). 

17.5.2017. Dvě šťastné sedmičky a moje nejoblíbenější číslo 5. Noc před státnicemi jsem skoro nezamhouřila oka. V hlavě mi lítala jedna otázka za druhou a já začínala mít pocit, že si nic nepamatuju. Došlo na očekávané slzy a ráno na neskutečnou bolest hlavy. Super. ,,Pěkně nám to začíná", říkala jsem si. Znovu jsem popadla do rukou svou přípravu k obhajobě bakalářky a na poslední chvíli vyhledávala užitečné informace k současné literatuře. Odmítala jsem cokoliv sníst, žaludek jsem měla na vodě a co 5 minut jsem se přistihla, jak sleduju hodiny na zdi. Řeknu vám, že tak, jak jsem se cítila, bych znovu zažít nechtěla. Cestou do Olomouce jsem slova mého přítele téměř nevnímala a snažila se naposledy listovat otázkami, u kterých jsem si nebyla úplně jistá. Nejhorší okamžik přišel ale až ve chvíli, kdy jsem sama vstoupila do otevřených dveří naší fakulty a čekala na přítele, až zaparkuje auto. Zaslzely se mi oči a celá jsem se rozklepala. Věděla jsem, že se musím urychleně uklidnit, protože s takovou si to dělám akorát těžší. Naštěstí stačilo upřímné obejmutí a příchod kamarádky, se kterou jsme společně vyrazily vstříc našemu osudu. 

12.00. Začínáme obhajobou. Na řadu jdu jako druhá. Obhajoba dopadne dobře a kupodivu se cítím daleko uvolněněji. Vyjdu ze dveří a po cca 3 minutách jsem zavolána zpět do místnosti, kde probíhají státnice. A mám začít losovat otázky!! Cítím, jak se mi chvějí ruce a snažím se nad tím vůbec nepřemýšlet. ,,Prostě tahej!". Stejně jsem ale měla na okamžik pocit, že se mi snad zastavilo srdce. To byly nervy!
A o necelé 3 hodiny později jsem už znovu stála před celou komisí zkoušejících a dozvěděla se ten vysněný verdikt: ,,Úspěšně jste obhájila svou bakalářskou práci a zároveň úspěšně složila státní zkoušku z českého jazyka." Pocit k nezaplacení a neskutečná úleva. 2/3 splněno! 

18.5.2017. Den po státnicích z češtiny jsem měla pocit, že mi praskne hlava. Byla jsem hrozně moc unavená a jediné, co v tu chvíli připadalo v úvahu, byl spánek. Jenže jsem měla další učební plán na německé státnice a nemohla jsem si dát ani den volna. Teď nad tím jen s úsměvem kroutím hlavou, protože jsem byla naivní a tělo si stejně samo řeklo své. V ten den jsem si přečetla první 2 otázky do lingvistiky a snažila se odpočívat. Ehm, na sluníčku! Samozřejmě se to neobešlo bez úžehu...

Dny plynuly jako voda a já jsem měla čím dál větší pocit, že se na druhé státnice nestihnu naučit. Kolikrát už jsem to chtěla i vzdát. Trápily mě bolesti hlavy a můj mozek stávkoval - jednoduše odmítal přijímat jakékoliv další informace. Tak moc jsem si přála, aby už bylo po všem. Těšila jsem se na letní grilovačky a na chvíle s rodinou, přítelem a kamarády, kterých bylo během učení na státnice opravdu málo. A to ani nemluvím o tom, že v době, kdy jsem se učila na státnice, se moje mladší sestra učila na maturitu. Maturovala ve středu 24. května, takže si umíte představit, jak moc jsem se byla v ten den schopna soustředit na své otázky. Je to ale veliká šikulka, protože to hravě zvládla a ani na okamžik jsem o ní nepochybovala <3

30.5.2017. Den, kdy jdu horor jménem ,,státnice" zažívat podruhé. Začínám si říkat, jestli není lepší studovat jednoobor a mít to během jednoho jediného dne všechno za sebou. Po cestě do školy jsem klidnější, ale nakonec mě to ve škole stejně přepadne. Nebrečím, ale strašně se bojím. Bojím se, že to nevyjde, i když jsem tomu už téměř na dosah. Vím, které otázky zaručeně nechci, naopak vím i ty, které bych brala všemi deseti. Tak snad budu mít štěstí...

8.30. Slavnostní zahájení. Už není kam couvnout. Buď to vyjde, anebo ne. Na řadu jdu v druhé skupince lidí společně se svými kamarádkami. Tahám 3 otázky - jednu z literatury, druhou z lingvistiky, třetí z lingvoreálií. Schválně je nejdříve posbírám ze stolu a až při cestě na potítko je otáčím. Otázka do literatury? Oukej. Do lingvistiky? Oukej. Lingvoreálie? ,,Proboha, to ne." Vytáhla jsem si zrovna tu jedinou otázku, kterou jsem nechtěla. Ve stresu a s roztřesenýma rukama usedám na potítko a píšu. Je mi strašné horko, venku je kolem 30 stupňů a vevnitř to není o moc lepší. Z paměti lovím co nejvíce informací, snažím se něco vymyslet i k té prokleté. Pak už to tak nevnímám. Chodím od komise ke komisi a až při posledním zkoušení ze mě pomalu opadává stres. Chvilkovou úlevu pocítím až v naší studentské ,,odpočívárně". 

Čekání je nekonečné. S kamarádkou jdeme koupit květiny pro naši celou komisi a tak nějak doufáme, že jsme to zvládly. Sestra s přítelem na mě křičí z okna: ,,Tak co?", ale my spěcháme. Nesmíme zmeškat vyhlášení a na těch podpatcích se nám jde sakramentsky ,,skvěle". Navíc to nechci zakřiknout. Co kdyby to přece jen nevyšlo...
Zdá se mi, že je něco po 11.15, když se dozvídáme výsledky... A něco málo po 12.00, když si objednávám Aperol a připíjím si na bakaláře. Venku peče slunce o sto šest, pálí mě rameno, třeští mi zase hlava, ale jsem ta NEJŠŤASTNĚJŠÍ NA SVĚTĚ! <3



A jaké jsou vaše zážitky ze státnic? 

Budu se těšit na vaši odezvu!


Mějte se moc krásně,

A. 

2 komentáře:

  1. Přesně takhle jsem se cítila minulý rok :D akorát na magisterských :) Do teď cítím ten pocit, když mi oznámili, že jsem uspěla :)))

    OdpovědětVymazat
  2. aww blahoželám mňa to čaká o týždeň a pol ešte len :D
    Ivana xx
    Truwoman PINK FB page

    OdpovědětVymazat

Moc Vám děkuji za Vaše komentáře :-*
A pokud se mě budete chtít na cokoli zeptat, tak:
anyzzzz@seznam.cz :)